Připraven ke styku

Co vše nás může potkat cestou k soudu, aneb peripetie s úředním šimlem. A kdo je vlastně ten soud?

Různá období našeho života jsou spojena s různými místy. Chodíme do práce na určité místo, pak zaměstnání změníme a chodíme jinam. Přestěhujeme se a naše trasy se opět změní. Zavřou náš oblíbený obchod a musíme začít nakupovat jinde. A také chodíme na úřady – pravidelně pro občanku, pro pas. Se změnami v našich oficialitách musíme také obejít jisté úředníky. Když se stáváme živnostníkem, musíme navštívit jiné instituce, než když se staneme rodiči. Občas se stane, že na určité místo musíme opakovaně v daném období. Momentálně mám období soudů. Trvá už rok, během kterého jsem musela navštívit náš okresní soud a to hned několikrát – jedno stání, další stání, podatelna, razítko právní moci. Mé období ještě nekončí, takže se snažím porozumět, jak to na soudech funguje.

Učinila jsem mimo jiné zajímavý poznatek, že když jdu s advokátkou, nemusím vysvětlovat obsah kabelky – stačí ho zrentgenovat. Když jdu sama, musím vysvětlit např. proč mám s sebou dvoje klíče. Světe div se, klíčky od auta, které na rentgenu vypadají jako klíče od auta, jsou skutečně klíče od auta! Takže pan ostraha soudu mne překvapil, když se mne zeptal, proč mám dvoje klíče. Jedny od domu, druhé od auta.

Jednou jsem spěchala do podatelny, bylo to před polednem. Poučena z ostatních úřadů, které mívají polední pauzu od 12:00 – 13:00, jsem hrdě vběhla do budovy soudu v 11:30 přesvědčená, že jdu včas. Soud byl tichý a potemnělý. Opravdu bylo zhasnuto a na temné chodbě by člověk slyšel i spadnout špendlík. Po chvíli se zpoza rohu objevil On – pan ostraha. Díval se na mě nevěřícně, jakoby živého smrtelníka ten den ještě neviděl. Velmi oficiálně a aniž by hnul brvou se mne otázal, co chci. Odpověděla jsem, že jdu do podatelny. Nevěřícně odpověděl, že nemohu, že soud teď není připraven na styk s veřejností. Vyrazil mi dech – kdo není připraven na styk? Potemnělá budova? Soud jako instituce? A kdo je vlastně ten soud? Je to blíže neuchopitelná autorita, která rozhoduje ve věcech našich sporů? Je to jeden z řeckých bohů, který jen někdy sestupuje z Olympu, kde se nejprve ke styku připraví? A jak asi ta příprava ke styku vypadá? Oholí se? Nastuduje knihy? Přeleští kouzelnou hůlku?

Zatímco já si myslela, že u soudu pracují lidé. Měla jsem zato, že tam jsou normální smrtelníci jako já, kteří si prostě potřebují dojít na oběd. Jak pochopitelné! Když mi kručí v břiše, také mi to nemyslí tak dobře. Potřebuji jídlo, pití, přestávku v práci, abych svou práci mohla odvádět co nejlépe. V čem je tedy rozdíl mezi dopravním inspektorátem a soudem? Jak to, že úředníci na inspektorátu jedí, ale soud není připraven ke styku?

Má v nás to odosobnění soudců a soudních úředníků navodit pocit úcty? Či strachu? Abychom se lépe chovali, nebo abychom radši soud vůbec neotravovali s tím, když se nemůžeme domoci práva domluvou? Má nás ostraha už u dveří odradit, či správně srovnat do latě?

Není tahle hra na schovávanou za vyšší, neuchopitelnou instanci způsob, jak se soudci zříkají odpovědnosti za svá rozhodnutí? Jak se vymaní z možných pochyb či pocitů viny, zda rozhodli správně? Rozhodl přece důstojný soud! Nikdo ho nikdy neviděl, nikdo ho nezná, ale všichni se ho máme bát a máme se slušně chovat (třeba nosit jen jedny klíče ;-)).

Zeptala jsem se „soudu“, v kolik hodin mám tedy přijít, když chci do podatelny. A celá má „veřejnost“ odešla na nákup. Nákup jsem si pro jistotu odnesla do auta, abych nemusela na rentgenu vysvětlovat, proč nesu do podatelny rohlíky. Pro jistotu jsem dorazila o pět minut po zahájení styku, kdyby si soud třeba nestihl odskočit po obědě. A byla jsem příjemně překvapena!

Panu přísnému zřejmě doba styku skončila. Když jsem vešla velkými dveřmi do důstojné budovy, stál tam někdo jiný. Sice ve stejné uniformě, ale usmál se na mě a ptal se, co potřebuji. Neměl zbytečné dotazy k obsahu mé kabelky a usmál se i na rozloučenou. Vida! Styk se soudem může být i příjemný!